Zpráva o výročním zasedání ČKV 1880 o činnosti v roce 2025, konaném v únoru 2026

Jako již tradičně měla i tentokrát výročka za rok 2025 našeho ČVK 1880 formu několikadenního badačsko-kulinářsko-vzdělávacího výjezdu, za nějž patří organizátorům stejně jako účastníkům díky. Předem hlášeno více než dvacet členů, jejichž počet v průběhu akce mírně kolísal, jak někdo musel dříve odjet, resp. později přijet. Stále nás bylo lehce přes dvacet.

Sraz v pátek 6. února 2026 na Staroměstském náměstí v Mladé Boleslavi načas, odtud pěšmo do restaurace Jihočeská Hostěnice. Účast hojná, přípitek veselý, jídelní lístek bohatý, zprávy v mobilu zajímavé, jídlo chválihodné. Odsud posilněni přejeli jsme k Muzeu Škoda Auto, kde zakoupeny vstupenky na jednak prohlídku výroby v továrně, jednak následnou prohlídku nově otevřeného depozitáře. Odvoz autobusem do továrny za dohledu dvou průvodkyň měl drobnou chybu v tom, že jsme přijeli v čase výměny směn, takže výroba lehce drhla, zejména v lisovně. Naopak v další hale na lince všechno frčelo, tady se výroba zastavit nesmí. Tempo sice není vražedné, ale všichni jsme se shodli, že makat bychom tu nechtěli, ani za slušný plat a výroční odměnu 100 tisíc pro každého, kterou fabrika vloni dělníkům na pásu vyplatila. Odsud zpět do muzea, kde nás provedl veřejně přístupným nově otevřeným depozitářem Ing. Michal Velebný, šéf restaurátorských dílen. Po zasvěceném výkladu nám ukázal i vedlejší halu, kde budou od 20. března umístěny další exponáty – prototypy a designové studie, rovněž přístupné veřejnosti. Automobilka má z čeho vybírat, k dispozici má více než 300 automobilů a 100 motorů. Pak nás Michal zavedl do svého veřejnosti nepřístupného království a také do rovněž nepřístupného depozitáře/skladu většinou závodních a soutěžních automobilů. Mimochodem Michal je v rodině představitel třetí generace, která ve Škodovce pracuje, jeho děda postavil (mimo jiné) na Novém Zélandu improvizovanou linku na výrobu terénních „jeepů“ na podvozku staré oktávie, jeho táta i strýc pracovali ve vývoji/zkušebně. Ve fabrice jsou i lidé čtvrté generace. Michale díky.

Z Mladé Boleslavi jsme vyrazili do Lomnice nad Popelkou do továrny Mastných, kterou získal a zvelebuje Pavel Doležal. Je to v rámci Čech a širokého okolí nevídaný projekt, který by normálního smrtelníka porazil. Pavel je sběratelem výrobní technologie od jedné tuny výš – buchary, lisy, soustruhy, frézy, vrtačky atd., atp., které sváží z celé republiky a uvádí do chodu. Ve fabrice zřídil pokoje k ubytování v duchu let padesátých / šedesátých, a to včetně zázemí koupelen, dále sál v suterénu, který slouží jako restaurace, promítací místnost a prostor k obecnému veselí, pochopitelně vše s vytápěním, takže jsme zde také na noc složili hlavy. Otrlí tady slaví i narozeniny a rodinné potlachy, ba i svatby. Je nade vší pochybnost, že na to novomanželé nezapomenou, myšleno v dobrém!My jsme si rozebrali pokoje a sešli do suterénu ke kamnům a skvělé večeři, nachystané obětavou a milou Pavlovou partnerkou. Radost nám udělal Jirka Křížek, ředitel Severočeského muzea v Liberci, duše spřízněná, který přivedl i svého tchána, našeho kamaráda Petra Štěpána. Před lety nám v blízkém Košově domluvil vystoupení s divadelní hrou Svatba na velocipedu (pamatujete?). Kulturní program večera zahájilo promítání pořadu, který před mnoha lety natočila Lucie Výborná pro ČT, kdy se jednalo o to, že si dva protagonisté vyměnili role a měli se naučit „řemeslo“ toho druhého. Jednu ze dvou hlavních rolí dostal Honza Bejšovec, který se měl naučit Ju-jitsu, druhý parťák se měl naučit jízdě na vysokém kole. Honzovi to šlo líp a s větším šarmem, film nás potěšil.V druhé části programu promítl Robert Štěrba fotky z poslední kolozvědné expedice badatelské sekce ČKV po italských muzeích a soukromých sbírkách se zasvěceným výkladem. Následovala volná zábava spočívající v různých moudrech, konzumaci piva, též vína a delikatesních chlebů se sádlem a škvarky, proloženými nakládanými okurkami, čímž kulturní program završen, na řadu přišel klid na lůžku. Krátce – pátek se vydařil.

Sobotní ráno věnováno snídani, po níž následovala prohlídka továrny včetně sbírky motocyklů Raleigh, jimž Pavel Doležal kdysi dávno propadl. Vrcholem se pak stalo pozvání do soukromé Pavlovy rezidence, což je ložnico-kuchyňo-obýváko-koupelno-budoár, jeden úžasný prostor s bezpočtem vtipných, funkčních, nápaditých detailů a vymyšleností, které mohly napadnout a které mohl zrealizovat jen ten, kdo má Atelier 5D, tedy atelier pěti dimenzí, což je Pavlovo dítě. Každý světový designový časopis by se tady rozplynul – nad podsvětleným stropem, stolem z piána / křídla, sprchového koutu, v němž neuklouznete díky dnu pokrytému mincemi měn z celého světa, nad digestoří z okapové roury atd., atp. Má to styl a šmrnc, pochopitelně v duchu 30. let s technikou současnosti.

Ale dál, vzhůru do Vysokého Mýta, nejprve na oběd do restaurace Stejk Bejk, kde klub provedl výsadek zpestřený jedním výpadkem s potlukem nosu. Přivítal nás ředitel zdejšího nově budovaného karosářského muzea Jiří Junek. Z restaurace nás pozval nejprve do zdejšího vlastivědného regionálního muzea, v nově rekonstruované budově s velmi hezkou expozicí, mimo jiné se souborem historických kočárků a krásnou kanceláří s původní výmalbou. Ujít jsme si nenechali výstup na jednu z městských věží s báječným rozhledem po kraji a zasvěceným Junkovým výkladem, děkujeme.Chloubou – a právem – je právě budované a záhy otevřené muzeum karosářského umění, kde jinde než v působišti Josefa Sodomky, slavného karosáře. Expozice tu začíná koly místních značek, nechybí stěna s „rozstřelovým“ schématem vysokého kola, který nachystal Zdeněk Měsíček, pak to pokračuje dalšími místnostmi s artefakty autobusů, které se ve městě pod značkou Karosa vyráběly, následně pod Francouzi a dnes pod Italy vyrábějí. Obdivovali jsme Aero 50, zvané Arizona (i když znalí měli své opodstatněné poznámky k objemné karoserii na nepoměrně malém šasi), úžasný je depozitář s mnoha autobusy různých typů a provedení (i vězeňská verze), unikátní je Rotel – hotel na kolech. Čeká tu hodně práce, ale pan ředitel Junek je zárukou úspěchu.

Chýlil se večer a my zamířili do hotelu Penzion Jangelec, kde na nás čekala kačenka, zelí a variace knedlíků. Vrcholem se stalo výroční účtování naší činnosti, které proběhlo v přátelském duchu a zcela bez excesů, jak vyplývá z výroční zprávy a zápisu. Klidem na lůžku jsme dnešní anabázi zakončili.

Neděle začala snídaní a přesunem do Nových Hradů, nikoli těch v jižních Čechách, nýbrž těch pod Litomyšlí, kde je jedinečný a u nás jediný rokokový zámek. Po vítězství pracujícího lidu v únoru 1948 byl zrekvírován, aby z něho byla nejprve školka, pak strojně traktorová stanice, prasečák a nakonec lom stavebního materiálu pro místní občany. Správně se měly zbytky rozbourat a zahrnout buldozerem, aby bylo vítězství definitivní a zúčtování se šlechtou konečné. Řízením osudu se ruin ujala rodina Kučerových a materializovala zázrak – ten zámek a zahrady a lesy a louky obnovila, což je sci-fi, ale reálné, jak se mohou každoročně desítky tisíc návštěvníků přesvědčit – všechno je jim zpřístupněno, pravda, nikoli v zimě. My jsme poprosili, zda bychom směli i mimo sezonu navštívit barokní sýpku, kde měl kdysi vystavena svá kola Jirka Uhlíř, dnes tam jsou motokola Honzy Čejchana. Úžasné kolekce téměř dvou set prskoletů z celého světa je sbírka jistě evropského formátu v tomto oboru. Při představě, že každý stroj bylo třeba vyhledat, koupit, odvézt, zrenovovat, sem odvézt a nainstalovat… Kučerovi nás nejen přivítali a pustili nás do sýpky, ale pozvali i do zámku a provedli nás jím. Děkujeme. A jen na okraj – v sýpce je pod střechou divadlo, v zahradách je divadelní jeviště i s hledištěm… Rozumíte?

Výjezdní mudrování zakončeno obědem v blízké chatě Polanka, po němž následoval individuální rozjezd. Snad to nebude znít příliš nafoukaně, když zprávu zakončíme prohlášením, že nám po třech dnech bylo dobře na těle, v žaludku i na duši.

 Kampak příště?